Za pokladem

Start

Sešli jsme se už o půl sedmé u Terky doma, abychom měli dost času vyzkoušet mobilní internet (půjčený od Ondrova kamaráda), naučit se zacházet s vysílačkama a přebalit si baťohy. Celou hru jsme měli také k dispozici podpůrný šifrovací tým u Aleše doma (ve složení Aleš, Janap, Hanka, šnEk) a řidiče Toma, který nás vozil ve favoritu. (Díky jim všem za to). O půl osmé začala hra zveřejněním šifry. Chvíli jsme luštili a asi po dvaceti minutách nám volala podpora, že řešení mají a že máme jet na Kounicovu 22. (Trochu mě to pobavilo, protože jsem si už před hrou všiml, že lezecká stěna Rajče má ten den zavřeno a v duchu jsem si i tipl, že by to mohlo být kvůli Za pokladem:) )

Lezecká stěna

Tom nás vyhodil přímo před vchodem a odjel zaparkovat. Na stěnu jsme přišli jako úplně první. Po příchodu jsme vyplnili potvrzovací formulář a výměnou dostali zadání další etapy. Měli jsme mřížku 10 x 15 a po stěně byly ve všech cestách porůznu rozvěšeny fólie se stejnou mřížkou a devíti písmeny ze zprávy. Na stěně mohl být vždy jen jeden člen týmu, jistil ho org, zbytek týmu musel být před tělocvičnou a lezec si písmena i umístění musel pamatovat (což byl mnohdy větší problém, než samo lezení:) ). Stěna se postupně zaplňovala ostatními týmy, někteří dokonce měli hotovo i dříve než my. Po asi hodině a půl jsme už měli takřka celou tabulku, chyběla nám jen asi čtyři písmena, která byla bohužel zrovna z Doubravníku – jediného slova, které se nedalo moc uhodnout. Když se nám ale podařilo vyluštit celou zprávu, vydali jsme se urychleně zbalit (tak urychleně, až jsem tam zapomněl alumatku a pití:) ) a převzít obálku s instrukcemi od organizátorů. Přivolali jsme Toma vysílačkou a odjeli do Doubravníku.

Šifrovací část

V Doubravníku jsme dle instrukcí zavolali z budky na dané číslo a dozvěděli se, kde se nachází první šifra. Nafotili jsme ji a poslali přes internet podpoře a dali se do luštění. Mysleli jsme, že je to substituce, Maki dokonce uhodla dvě slova, takže se nám to začalo zaplňovat. Podpora nám zavolala, že je v tom morseovka a společnými silami jsme to už rychle doluštili.

Při cestě na kopec k druhé šifře jsme zlehka zabloudili, leč po chvíli jsme se opět našli a objevili i šifru. Opět jsme ji nafotili a poslali podpoře a vydali se hledat příjemnější místo k luštění. Když jsme ho našli, zrovna nám volali z Brna řešení, takže jsme rovnou pokračovali dál k Cimrmanově pomníku.

Ten byl celkem daleko, zlehka pršelo, cesty se změnily v potoky z tajícího sněhu, takže jsme většinu cesty brodili (ale viděli jsme mimoúrovňový křížení dvou dost velkých potoků:) ). Pro šifru samotnou šel jen Ondra, já s Maki jsme mrzli na poli. Opět jsme poslali šifru podpoře a přesunuli jsme se do vesnice do závětří. Na podporu v Brně zrovna přišla nějaká spací krize, takže jsme byli rychlejší než oni a za asi deset minut bylo hotovo.

Pak ale nastala nejtrudnější část hry – šifra s míčky. Že se mají seřadit dle velikosti nás napadlo, i jsme tak učinili (jenomže nepřesně) a pak už se jen víc a víc nořili do obskurních nápadů. Z věty, že se šifra vztahuje k morovému sloupu jsme odvodili, že se vztahuje k textu na něm a zkoušeli na něm něco najít. Například jsme se pokoušeli najít výskyt písmen m a o a mezi nimi pak ve vzdálenostech určených čísly další písmena (navíc velikost takovéhoto úseku byla přesně šestadvacet). Po asi tri čtvtě hodině jsme byli promrzlí a zlehka demotivováni, takže jsme si zavolali o totální nápovědu, která nás stála hodinu a půl penalizace.

Navíc i když jsme znali řešení (vzdálenost a azimut), nebylo jednoduché další šifru najít. Nejdřive jsme dvakrát neplánovaně špatně zahnuli, pak se našli, potkali Bednajty, kteří šli na opačnou stranu, čímž jsme se nenechali zviklat a došli až místo, kde jsme čekali další šifru, avšak ta tam nebyla. Novým měřením v mapě jsme zjistili, že jsme se asi o kilometr spletli a vydali se tam. Ono místo bylo dle mapy nějaká náhodná kóta někde uprostřed svahu. Maki na náhodném místě řekla, jestli by nebylo kratší jít přímo dolů, tak jsme šli. Kde jsme jsme si jistí nebyli ani trochu, jen jsme prostě šli (cestou náhodně mírně zatáčeli). Když už jsme mysleli, že jsme opravdu někde pryč, vynořili jsme se na louce, která vypadala docela podobně s tou na mapě, kde to mělo být. Po chvíli hledání jsme šifru našli, pokusili se na skomírajícím notebooku poslat šifru podpoře, což se nám nepodařilo, tak jsme se vydali z kopce dolů předpokládaným směrem. Cestou mě napadlo, jestli by úhel svírající jednotlivé poloměry vytínající ony oblouky nemohl kódovat písmeno a Ondra (ač jsem mu nevěřil), dokázal úhly za chůze od oka měřit i převádět na písmena. Utvrdili jsme se v tom, že jdeme dobře a pokračovali do Borače.

Tam jsme si u božích muk vyzvedli další šifru, která měla jednoduchý princip, ale byla časově náročnější. Potřebovali jsme se schovat před deštěm, uvelebili jsme se proto na blízkém staveništi v kadibudce (nebyla ještě příliš používaná), kvůli čemuž si nás bylo několik lídí fotit;). Po asi hodině jsme měli labyrint vyplněný i projitý, vykoukat řešení už byla otázka chvíle.

Na krytém můstku jsme vyzvedli poslední šifru a pokračovali zpět do Doubravníku, kde na nás čekal Tom s vozem. Říkal, že zatím viděl odjíždět jen asi dvě auta, což v nás vzbudilo naděje, že na tom možná nejsme až tak špatně. Poskládali jsme puzzle a hned jsme podle býčka poznali, že je to Býčí skála. Trochu jsme litovali Bednajtů, kteří zoufale listovali mapou a snažili se přijít na to, co to jen může být.

Býčí skála

Po příjezdu jsme se šli organizátorů zeptat, co nás čeká a zjištění, že se všichni zamočíme po pás a jeden až po krk nás příliš nepotěšilo. Převlékli jsme se do oblečení na zničení, dali si pár koleček kolem auta na zahřátí a když byl náš čas, vydali jsme se do jeskyně. Jeskyňáři nás zavedli asi půlkilometru do nitra jeskyně, cestou jsme se museli asi polovinu cesty brodit rozvodněnou podzemní říčkou. Maki se hned na úvod nějak netrefila na lávku, která byla zlehka pod vodou, a zahučela tam neplánovaně taky celá. Na konci jeskyně jsme získali první část šifry na fólii a vydali se na zpět. Asi v polovině musel Ondra doplavat pro druhou polovinu (vyrazil s jeskyňářem nějakou boční chodbou (asi hlavním tokem říčky) a za chvíli se vynořil na jiném místě).

Po východu jsme zjistili, že nám z obou částí šifry slezla část písmenek, naštěstí nám ji ale dali orgové opsat. Po převlečení jsme vyjeli na kopec, kde byl lepší signál, zavolali zadání Alešovi a dali se do luštění. Po asi čtvrt hodině se mi podařilo najít vhodnou trasu, převést ji na text zprávy už byla maličkost. Jen jsem na poprvé myslel, že heslem je přímo text, což mi bylo zamítnuto, pak jsme ale pochopili, že je to hádanka a „tma“ byla na světě.

Kastle

V Lipůvce, kam jsme byli posláni, jsme dekódovali zadání další části a vydali se na místo jejího konání. Měli jsme za úkol postavit z kastlí od piva konstrukci takovou, aby se dva lidé mohli chytit madel (umístěných v asi pětimetrové výšce asi 3 metry od sebe) a třetí se nacvakl do karabiny spojené přes kladky s madly, načež madlo-držáci skočili a vytáhli nacvakloňe do výšky, kde zazvonil na zvoneček. Nejdříve jsme dostali Ondru na deset bedniček, načež jsme zjistili, že se mnou to nebude tak jednoduchý (byl tam trochu křivější povrch a taky jsem větší gramloň). Ondra proto zase slezl, společně s Maki mě přidržovali a postupně navyšovali věž na které jsem stál až jsem se dostal k madlu. Pak jsem musel vydržet nespadnout, než Ondra opět vyšplhá s Makinou pomocí na své bedničky. Naštěstí se povedlo a i Maki vylezla na čtyři bedničky, aby se mohla cvaknout. Skočili jsme, zazvonil zvonec a pohadky byl konec… Teda ještě ne tak úplně:).

Hrad Boskovice

Po příjezdu do Boskovic jsme zjistili od vedle parkujícího týmu, že jsme nejspíše třetí a vydali se k bráně do zámku. Tam nás čekal poslední úkol: Maki měla zavázané nohy k sobě, my jsme byli po jejích stranách a jednu nohu měli přivázanou k ní (takže ve výsledku jsme měli jakoby tři nohy). V takovémto uspořádání jsme se museli dostat ke vstupu do hradu asi o čtyři sta metrů výše. Maki nám vždy visela na ramenách a po dvacetimetrových úsecích se nám to opravdu podařilo.

Na hradě jsme doběhli pro klíč od truhly, sešli do sklepení obklopeném loučemi a podepsali se do listiny umístěné v truhle. Zapisovali jsme se jako třetí (v 19.15), penalizace za nápovědu nás však posunula na čtvrté místo. Pak už jsme šli jen na chvíli si popovídat do šenku a odjeli do Brna.

Hra se mi velmi líbila, přišla mi dokonce lepší, než jen čisté šifrovačky. Nešifrovací úkoly byly zajímavé a zase zaměstnali jinou část těla a myšlení.

Velké díky organizátorům za skvělou hru, Tomovi za řízení a podpůrnému týmu za pomoc při luštění.

Set