Report z Matrixu… z Janapčina pohledu
Tak jsme jednou zase vytáhli paty z Brna a vyjeli za šiframa do Prahy (Cajzlgradu, je-li vám to milejší…). Vzhledem k poněkud pokulhávající organizaci (a jo, jsem si toho vědoma) to vypadalo, že půjdeme ve třech (tedy osoba má, Růžmen a šnEk), nakonec jsem večer před odjezdem sehnala čtvrtého člena, Sju. Takže ve čtyřech…
První šifra byla umístěna v jakémsi skladišti na Smíchově. Těch pár autobusů, co tam v adekvátní dobu mířilo, bylo nacpaných k prasknutí (indukce v praxi ;)). Vyzvedli jsme si instrukce, záhy jsem opustila zbytek týmu, abych se posháněla po Sju (měla jsem obavy, jestli se najdeme v tomhle šíleném davu…). Celý tým jsme se nakonec šťastně posbírali a hurá na luštění.
Mezi papíry, co jsme získali u startu, byl i onen papír s první šifrou, mezitím se skladištěm rozezvučela podezřelá kakofonie zvuků, které se od sebe prakticky nedaly rozeznat. Růžmen sice slyšel slovo „park,“ střídavě jsme pak slyšeli i různé útržky vět, ale k ničemu to nebylo, tudíž jsme dál zírali do papíru s podivnými klikyháky. šnEk moudře usoudil, že by mohlo jít o substituci s háčky a čárkami, ale nějak jsme nevěděli, za který konec to chytnout, takže jsme odevzdaně čekali, co nakonec vyleze z těch zvuků. A dočkali jsme se. Byli jsme odesláni kousek dál, ke komplexu Nový Smíchov, pro nápovědu. Jo, první šifra byla substituce, stačilo jen posbírat písmenka a přečíst čtyři místa, kde se schovávaly čtyři šifry první úrovně. Vyšehrad, lávka na Smíchově, hřbitov v Radlicích a na Dětském ostrově. šnEk s Růžmenem si vzali Ostrov a hřbitov, já se Sju Smíchov a Vyšehrad.
Na Smíchově to byla hračka, jen jsme zjistily, že klíč k šifře má u sebe druhá půlka týmu. Už už jsme se chystaly na Vyšehrad, když nám bylo oznámeno, ať to vezmeme do Radlic na hřbitov. Proč ne. Hřbitov jsme našly, ale zjevně nesprávný. Kolem kroužily početné týmy a nikdo nic nenašel, kdosi byl dokonce vykázán ze hřbitova nějakým milým psem 🙂 Až po důkladném prozkoumání mapy jsme zjistily, že existuje ještě jeden hřbitov. Stane se no. Ale ať jsme hledaly, jak jsme hledaly, šifra nikde. Buď bylo pozdě, nebo jsme obě nevšímavé… jen mě těšilo, že jsme potkaly spoustu lidí se stejným problémem.
Nakonec jsme se stáhli, abychom se komplet srazili na Karláku, kde Růžmen se šnEkem zrovna dodělávali obrázkovou křížovku z druhé úrovně, a pro další šifry jsme tak nějak šli lineárně, respektive jsme se přesunuli Na Jezerku k jakémusi památnému stromu, kde jsme si pěkně vyzvedli hned dvě šifry třetí úrovně.
Na princip obou z nich jsme přišli relativně brzy, na Čápkovu, která byla kousek od Jezerky, jsme obratem vyslali šnEka a dál koukali do pochybných tvarů v mapě, ze kterých nám vycházely Zítkovy Es. Volali jsme příteli na telefonu, jestli v Praze shodou okolností nejsou nějaké Zítkovy sady a ony byly no. Tohle info nám podal šnEk, když se vrátil z Čápkovy i s prasečí nohou. No ne že bych byla vegetarián, ale taková nožka není úplně podle mých představ 🙂
Sbalili jsme vše své a hurá do těch tajemných sadů. Sju nás bohužel musela opustit (to je tak, když někdo jezdí na víkendy domů:)) a my jsme se vydali na Palačák. No ať jsme ty zatracené sady prolézali jakkoliv, šifra nikde. Nedalo se svítit, tak jsme si šli na Jezerku pro další dvě šifry.
Mimochodem jsme se dozvěděli, že Zítkovy es nebudou úplně Zítkovy sady, ale něco jiného. Chvíli jsme okoukávali tvar ulic, které zmiňovala šifra, a zjistili jsme, že Zítkovy sady jsou převlečená Žižkovská věž, takže vzhůru na Žižkov. Mezitím jsme nakukovali do nových šifer. Letopočty se nám nějak nezdály a kelti vypadali tajemně. Takže prozatím nic.
Věž, trojrozměrné piškvorky… s Růžmenem jsme se shodli, že šnEk jako matematik bude mít určitě dobrou prostorovou představivost a vyhraje. Jo vyhrál 🙂 Napotřetí… (nicméně já bych to neuhrála vůbec, takže nemám co kecat :)) Začali jsme zjišťovat, že abychom se dostali na tajemné místo Y, budeme opravdu potřebovat všechny šifry ze čtvrté úrovně. Tak dvě by byly. Prasečí noha a kus návodu na složení Rubikovy kostky. Vehementně jsem prosazovala nějaké teplé místo, tak jsme se přesunuli do vestibulu na nádraží. K mému nesmírnému údivu už ve stánečku prodávali párky v rohlíku a čaj. Taková teplá snídaně docela bodla. Než jsem stačila dopít čaj, měli mí dva spolutýmníci vyřešené kelty. Takže jsme si vyrazili na jakési dětské hřiště (hm a ulici po mně nikdo nechtějte…). Došli jsme k tajemné prolézačce, která si jako oběť vyžádala botu jednoho ze členů týmu výměnou za šifru. Takže moje milovaná pohorka padla za vlast. šnEk s Růžmenem vypadali, že se poskládají smíchy, když jsem si to časně z rána štrádovala po Praze, na jedné noze papuči a na druhé pohorku. Paráda ne? Pro botku jsem jela na nejbližší možný termín na Kubánské náměstí (lidi v tramvaji se koukali divně :)), kluci se mezitím rozhodli rozpitvat prase. Ani mi nijak nevadilo, že jsem u toho nebyla.
Opětně jsme se srazili v metru na Ipaku, kde jsme rozbili ležení. Šifra s daty vypadala zpočátku jasně, ale nějak jsme se do toho zamotávali, prostě to nešlo. Osobně jsem začala nabírat na spánek, šnEk na tom byl dost podobně a Růžmen bušil do šifry. Hm nemít ty karimatky a krosny, tak vypadáme jako profesionální bezdomovci. Nicméně Růžmenova trpělivost přinesla růže v podobě vršku na Smolenské, stačilo jen zapomenout roky v datech. Sice to vycházelo dost pofidérně, ale což, za pokus to stálo. A ono ejhle, poslední kousek čtyřky byl na Smolenské. Růžmen se šnEkem do sebe vesele nechali proudit energii Matrixu ve formě morseovky vysílané proudem a pak už bylo jen dílem chvíle sesbírat se na nejbližší lavičku a dát dohromady čtyřku. Polepili jsme si k tomu určenou Rubikovu kostku, ale nějak nám nic rozumného nevyšlo, ať jsme otáčeli jak jsme chtěli. šnEk se tedy rozhodnul rozpitvat ještě kousek prasete, jestli tam není ještě kousek šifry, poněvadž nám na polepení chyběla celá jedna strana. Takže já jsem skládala kostku do původního rozestavění písmen a šnEk pitval. V praseti nic nebylo, takže jsme skládali znovu. Tentokrát to začalo vypadat na nějaký rybník. Projeli jsme mapu a ehjle, seděl nám Hamerský rybník. Takže vstříc místu Y.
Rybníček byl správný, dokonce jsme se tam vyskytli jako 26., vyfasovali jsme buchtu od předešlého týmu (tímto děkujeme týmu Nažerme sa a poďme:)) a vrhli se na šifru. No nicméně jsme byli nějak mimo a nápad ne a ne přijít. Respektivě chtěli jsme na to napasovat morseovku na tisíc způsobů, ale pořád nic. Po nějaké době jsem nevydržela a vydala se do telefonní budky kdesi na Sportovní pro nápovědu. No pravda, po tomhle budu znát tramvaje v Nuslích a ve Vršovicích naprosto parádně. Chvíli mi trvalo najít papírek s nápovědou, ale nakonec jsem uspěla. Zavolala jsem ji zbytku a vydala se nazpět. V nadějném očekávání jsem došla k rybníku, aby mi bylo oznámeno, že šifra odolala. Růžmen měl náběh na slovo louka, ale nějak jsme od toho opustili, ani nevím proč. Bohužel jsme nakonec zjistili, že to bylo správně. Se stane no…
Po nějakých třech hodinách zákysu jsme to vzdali a roztrhli osudovou obálku a vydali se kamsi za Háje (stylové ne? :)) pozdravit do cíle…
Takže shrnutí?
Na to, jak jsme se nešikovně organizovali a jak nám odpadali členové jsme to zvládli docela pěkně. Snad jen škoda toho posledního zákysu a zbytečného prostoje na datech. Šifry byly pěkné, noční Praha taky, co dodat 🙂