Tmou 9 aneb Sibyla by měla radost
Na Tmou jsem se celý rok (nebo aspoň poslední týden) těšil jako malej Jarda. Kvalifikovali jsme se na překvapivě dobrém 5. místě (Ocásek nás sice o 2 předběhl, ale co naplat, měli jsme si důkladněji přečíst povídku), po doluštění jsem očekával tak dvacátou příčku. A pak už jenom skoro měsíc čekání, než den T přišel.
Počasí se narozdíl od loňska nerozhodlo žertovat a připravilo nám vcelku průměrný podzimní den, ale přesto jsem radši z Prahy dojel už ve čtvrtek, abychom těsně před hrou mohli svolat válečnou poradu Na Cestě. Jejím výsledkem bylo několik doporučení, která jsme nakonec stejně nedodrželi a pak dopadli, jak dopadli :). Ale start jsme stihli s rezervou a Set dokonce stihl dát nějakému studentovi rozhovor do jeho práce. Letos si nás bohužel nevšimla žádná větší ryba, takže ani na fotce v novinách ani v sekundovém okamžiku ve videu z hry nás neuvidíte. Ale aspoň jsme vyvrátili domněnku, že se nám nedaří, když nás vnímají média. (Na Tmou) se nám nedaří ani tak :).
Start
Bitevního chorálu v podání 1041 tmáře jsme se bohužel nedočkali, výsledkem byl trochu rozpačitý táborák. Asi špatné vyvážení zvuku vzhledem k rozlehlému prostoru. Ale hned potom si to organizátoři odčinili skvělým startovním úkolem. Několik úloh, z nich triviálním způsobem vybrat řešení. Rozprchli jsme se do všech koutů náměstí a přilehlých ulic. Já jsem nejdřív vyběhl za jedním desetibojařem, ale to, že první disciplínu (disk) teprve vylepoval, mě trochu zmátlo a dál už jsem ho nesledoval. Pak jsem chodil za demonstrací, ale písmena se nějak nedostala ke zpracování, jelikož jsem dostal od Terky modrý leták a běžel hledat písmena ke kašně. Tentokrát jsem uspěl a vracel se s teflonkou. Pak jsem se dozvěděl, že si máme dávat pozor na telefonní budky, u jedné chvíli čekal, než telefon zazvonil. Vendeta. Když jsem se vrátil, už se pomalu vyplňovala tajenka. Nejdřív jsme zjistili místo u divadla, kam jsem s Ondrou odběhl. Cestou potkáváme La Kukaraču a potom i Proudové krtky. Rosťa se Setem mezitím vyzvedli první část druhé šifry a dorazili chvíli po nás.
Petrov a Janáčkovo divadlo
Mřížku odhalujeme brzo, chvíli se snažíme koukat, ale pak mě napadá odběhnout do nedalekého copycentra a nechat si zadání zvětšit. Na 300 %. Jsem zpět cobydup a s takto upravenou šifrou je to už hračka. Rychle spěcháme na nádraží na tramvaj.
Pod železničním mostem přes Svitavu
Nejdřív jsem nevěřil, že v Brně opravdu existuje Zderadův most, ale opravdu tam je. A taky od jiného, tentokrát zašifrovaného, mostu je vidět na Petrov. Vyzvedáváme spoj a protože se nám nechce bastlit blikátko, jdeme si k Ondrovým známým, kteří bydlí nedaleko, vypůjčit voltmetr. Nejsou doma, takže přece jenom drátky přijdou vhod. Já hlásím blikání, Terka zapisuje a zbytek zkouší podle frekvenční analýzy češtiny jednotlivá písmena. Máme půlku, text uhodneme a ověříme. Rychle ke kostelu.
Kostel, Karáskovo náměstí
Tady jsme se moc dlouho nezdrželi, sedli jsme si na schody k zubařským ordinacím, Set si šel odskočit a než se vrátil, už bylo hotovo. To je tak, když jsme místní.
U hřbitova v Židenicích
Docházíme za Pomocnými ponocnými na druhém místě. Pohled na rozsvícená světla po hřbitově je fantastický, že by byly Dušičky? Neváháme a stříháme, skládáme dvojice. Motýl a kukla jsou poslední, ale i oni najdou svou housenku. A teď stihnout trolejbus.
ZŠ Masarova
Stíháme a doháníme Pomocné ponocné a šifru vyzvedáváme o pár sekund před nimi. Jsme první! Ale už se brzo splní Setovo přání, abychom šli také chvíli s davem. Přesouváme se do tepla k našemu příteli na telefonu, Tomovi. Bydlí hned nad školou. Kostku jsme složili, tři hodiny koukali (mezitím si o nás asi začali organizátoři dělat starost, tak jsme jim sdělili, že jsme na tom bídně a pokračovali v práci), vykoukali houby a odjeli do Líšně k druhému rybníku. A tam nic, kdo by to byl řekl. Tak zas koukáme, a hle, „KINO U BYV. DRAHY, KER“. To už nám zní lépe a co se nestalo, tam už to bylo. Sice trochu dál od kina, než jsme předpokládali, ale přece. Vyluštili jsme šifru? Kdo ví. Nechali jsme se ovlivnit davem? Kdo ví… Ale každopádně jsme trubky, že jsme si nešli pro nápovědu, ale do Líšně na výlet.
U bývalé dráhy, ale rybník
Šifru vyzvedáváme a jdeme se přesunout na strategičtější místo u zastávky rozjezdů. Cestou nám vychází brána sadu na modré, tak do nejbližší 97 nasedáme a cestou doděláváme skoro celý zbytek,…
Sad na modré
… ale bez údaje o vzdálenosti. Hledáme proto nejdřív u špatného sadu. Pomocný text máme rychle, ale kouknout se do mapy nám zabere další asi hodinu a půl. Vybíráme ale špatný útvar, takže nejdřív marně prohledáváme roh lesa, kde kupodivu vůbec nic není. Ondra se Setem odchází hledat k jakési kótě, Rosťa chodí po okolí a já s Terkou koukáme do mapy. Nakonec vykoukáme správný plot, kam odcházím hledat. Úspěšně.
Konkávní roh
Do vrcholové knihy nás zapisuju na 80. místo s dodatkem „Však my ještě dojdeme“. Někteří už jsou sice dávno v cíli, ale my se vrháme na devítku, kterou luštíme v solidním čase 16 minut, i s časem potřebným na shledání roztroušeného týmu.
Kóta
V rybách hned poznáváme auta z jedné z nápověd. Pomocný text máme rychle, ale s upřesněním je to horší. Vyvěštil jsem duby u rybníka, což nejen sedělo ke směru, ale i bylo správně. Třeba ten cíl ještě stihneme.
Bývalé koupaliště
Set, který byl vyslán pro zadání, si výsledek nepamatoval, ale Rosťa ano, takže negovanou šachovnici jsme dostali. Hornek v tom vidíme téměř hned, z postranního kanálu – turistických značek – vyplývá, že to není nepravděpodobné. Set s Ondrou vyráží, my ještě dolušťujeme. Negování šachovnice nás ještě napadlo, ale když psala předsunutá hlídka, že našla, necháváme toho.
Hornek
Když jsme došli, Ondra už měl téměř vybarvenou cestu. Počet sloupců je jasný, převod klíčů na písmena taky. A převod cesty v zápětí. Dostáváme se do nálady, takže se místy z našeho stanoviště ozývá hurónský smích. Odcházíme k lomu.
Lesní lom
Set nás po cestě oblažuje svou (ne)znalostí francouzštiny… Je ráno, ano :). A zase si nepamatujeme výsledek, takže hledání stanoviště nám trochu zabralo. Při luštění jsme skoro usnuli, ale naštěstí si všímám odstínů šedi a hned se nám rýsují mapové značky. Honem na Hády, ještě nic není ztraceno.
Hády
Konečně nějaká textová šifra. Nicméně na nás pomalu dochází krize, tak spíš neluštíme a hledáme ztracenou morseovku. Tipneme si cíl. Buď základní škola, nebo salesiáni na Kotlanově. A Terka hned vidí Kotlanovu 13 v posledních slovech. Já, Set a Rosťa necháváme batohy na místě a běžíme do cíle. Dáme to?
Salesiánské středisko v Líšni
Zavazujeme si oči, odvádějí nás do neznáma. Papír s reliéfem. Doteď nechápu, jak jsem to četl. Ale bylo to bleskově. A jestli to vůbec bylo správně… Po ztraceném času sčítáním sloupců odhalujeme Belgii a jelikož je asi 11.59 střílíme od boku. Vedle. Škoda. Neoficiálně asi 18. místo. Ale letos jsme si dojít za ty haluze ani nezasloužili.
Krásná hra, šifry byly pestré (i bez morseovky) a čisté. Jenom možná trochu lehké, snad kromě kostky (a pro nás netriviálního použití mapy :)) se nedalo moc nikde zatuhnout. Ne že bych nepřál slabším (a to jsme byli letos i my) týmům si zaluštit až do konce, ale skoro 20 týmů v cíli trochu ruší „nepokořitelnost“ Tmou, která ke hře podle mě patří aspoň stejně jako Brno. Rozhodně se mi však líbila trasa. Konečně jsem se dočkal šifrovačky, která vedla v Líšni. To je tak herně zanedbané území, až hanba. Jenom škoda, že některá stanoviště dala uhodnout, jak se bohužel povedlo nám. Pokud vím, ze všech her, se tímto směrem konalo jen jedna stará Tmou a Dnem 2005. O startu už snad superlativy psát nemusím.
Prahory, poklona, organizátoři, ještě větší. Na 10. ročník ale chystejte oranžová trika.
Aleš