Tmou 11
Na Tmou jsem se už asi dva měsíce před hrou těšil jako nikdy. Letos se nám vydařila téměř každá šifrovačka, na které jsme byli, a tak jsme si věřili, že letos už to padnout musí. Úspěšně jsme prošli kvalifikací (jako třetí testeři), oprášili týmovou vlajku a mohli vyrazit. Set nám sice utekl do organizačního týmu a Terka nedlouho před hrou onemocněla, ale přidal se k nám šnEk z našeho Ocásku a nakonec jsme byli aspoň čtyři s tím, že Terka přijde na zahájení a pomůže nám se startovním úkolem. Musím se pochlubit, že jsem uhodl směr trasy (byl to jeden ze 2 tipů) — čtyřproudá silnice s železnicí poblíž byla jasná R43 s tratí na Tišnov.
Na startu jsme ještě jednou pomáhali organizátorům — s registrací. Zásluhy patří ale Ocásku, přišlo nás dost a tak jsme my ostatní většinou jen bloumali okolo a občas prohlásili nějaké moudro jako „K registraci stačí jeden člověk,“ „Start je ve škole, ne tady“ a podobně.
Je celkem zajímavé, jak tajné informace o hrách před nimi prosakují na veřejnost, často nezištně, protože informátoři neví, koho by to třeba mohlo zajímat — na 007 jsme věděli, kde bude konec, od zdrojů na MFF, cíl Svíček prosákl ven přes město Šumperk a výjimkou nebylo ani Tmou (na Jarošce se rozčilovali, že start vyšel na Bigy).
Rozdělili jsme se na patra a čekali na zahájení. Hymna jako tradičně nebyla slyšet a ani na můj pokus o zpěv se dole nikdo pořádně nechytl (asi proto, že sám pořádně neznám text). Inu což. Po odstartování jsme docela dlouho zmateně pobíhali a značili si kde co, než se nám konečně podařilo zapsat aspoň Braillovo písmo. Bohužel jsme byli přesvědčeni o trojím zápisu stejného kódu, tak jsme heslo REX nezkusili, i když nás napadlo. Tyranosaurus nám to ujasnil a mohli jsme se vydat do TMY. Byli jsme v první polovině, jak nám ochotně sdělil Set 🙂 (ve skutečnosti 6.). Startovní šifra byla podle mě po té ze Tmou 9 asi nejlepší z těch, které jsem na Tmou viděl, chaos na školních chodbách určitě bylo zajímavé sledovat. Jedné naší sekci se někdo snažil vnutit ztracené šifrovací pomůcky, když je na nich naše logo.
Na Bráfovu jsme seběhli nejkratší cestou přímo dolů po sjezdovce. V její půlce nás opustila Terka, která musela kvůli nemocným ledvinám do tepla a celou noc nám dělala pátého člena z tepla domova. Cestou jsme kupodivu potkali jenom jeden tým (přece nám Set říkal, že jsme v té první půlce a to jich před námi už pár bude, přece jsme v té škole mohli být i o půl hodiny méně), který ještě popoběhl, když jsme jim řekli jméno týmu. Nicméně jsme je hned setřásli bleskovým otočením papíru se 2. šifrou. Co kdyby tam přece bylo něco k luštění. Byl tam rovnou výsledek, a mohli jsme jít. Tak tak jsme stihli u kapličky tramvaj a učinili tak jediný přesun MHD za celou hru o jednu zastávku směrem do kopce. Na Táboře jsme došli Ústřední topení, vyzvedli šifru, sedli si do podloubí a vyluštili šifru a pokračovali dál ke Kometě.
Pasta. Protože jsme dost paranoidní, etiketu odlepujeme, víčko rozšroubujeme a pastu vymačkáme a ochutnáme (Rosťa). Ještě ji projistotu vykucháme, kdyby v ní náhodou ještě bylo něco, ale k vyluštění šifry stačí alfa a beta, když lávka na Lesnou vede jediná, ještě k tomu přes železnici (což sedí do políček). Cestu si zkracujeme přes Planýrku, kde potkáváme nejhorší bahno celé hry. A protože jsme paranoidní moc, pastu schováváme, co kdyby se ještě někdy hodila. Je docela škoda, že se kartáček vlastně k ničemu nepoužil.
Na lávce bereme orienťácké mapy a dozvídáme se, že jsme tady první, ale moc nás to neutěšuje, vzhledem k tomu, že nejbližší tým za námi je Ústřední topení. Do Divišovy čtvrti odcházíme vrchem přes Halasovo náměstí, u prvního obrázku si říkáme, co a jak, a dělíme se na 4 skupiny. Divišova čtvrť je tak pěkná jak je malá a oběhání všech stanovišť netrvá dlouho, jako i přečtení správné tajenky. Některá přísloví sice nechápeme („Když ne vůl, potom žena“, „Dvě vany a úsměv“…), ale nevadí, výsledek i bez pár písmen určujeme. Po počátečním zděšení z lávky, že se hned na začátku vysílíme pobíháním do prudkého kopce, je to naštěstí příjemná úleva. Stačila vhodná optimalizace postupu a výsledná šifra byla fajn.
Na Mojžíšově bereme šifru a procházíme okolo auta s organizátory (kterých si vůbec nevšímám) na nedaleké lavičky. Všímáme si, že to určitě bude abeceda bez 2 písmen. Chvíli nám ale trvá rozdělit text do čtveřic, zkoušíme to až potom, co si Ondra všímá náhodného uskupení trojúhelník-čtverec-pětiúhelník-šestiúhelník na levé straně zadání. Rosťa postupně vypisuje jednotlivé permutace a my čteme tajenku. Dolní rybník taky nejdřív hledáme v mapě města, ale turistická nám vše ujasní.
Do Zamilovaného hájku je to docela daleko, ale to ještě nevíme, co nás čeká za další přesuny. Míjíme skauty u táboráku s cedulí „Tady není TMA.“ (jak by mohla, když je tam oheň) a vstupujeme do bludiště. Chaotickým rozdělením s kreslením trasy nakonec dostáváme tajenku KOZA TRI DVA TRI, s tím Z jsme se někde minuli, kóta 323 je lepší výsledek. Ale je daleko a do kopce. DPMB nám cestu taky neulehčí, tak musíme pěšky.
Do vrcholové knihy kreslíme rypák a sedáme si k rodokmenu. To, že je to on, máme hned, stejně jako způsob čtení tajenky, ale jaká jména doplnit, nad tím chvíli dumáme. „To přece musí být nějaká obecná znalost,“ několikrát opakujeme, než nám dojde, že tlustý kroužek je já.
Z kóty sbíháme na silnici pod ní, projdeme pod R43 i železnicí a míříme k rybníku. Na minulé šifře na nás začlo pršet, nevypadá to, že déšť poleví. U rybníku moc nehledáme ani nehlodáme. Velmi pěkná šifra s potvrzovacími kroky nás příliš nezdržuje a vyrážíme k seníku, co je vlastně posed. Rosťa se v okolí vyzná a vede nás nejkratší cestou přes Jehnice na místo. A našli jsme Setovi sleč. Je to pěkná modrá pasta v igelitu.
Když jsem vymýšlel šifru s jablky na KN, měl jsem v mysli nápad na nějakou takovouto formu. Šifru jsme měli rychle, ale po minulé, která měla velmi podobný princip mi přišla docela slabá.
Na rozcestí jsme narazili na černou turistickou značku a vyšli nahoru k pařezu. Nahoru. Nevím, jestli jsem od loňska tak zchroml a zeslábl, nebo co, ale do každého kopce jako bych táhl tunu kamení. Zbytek týmu desítky metrů vepředu, já se táhnu jako smrad za nimi. Vyluštit šifru na konci značky nám naštěstí dlouho netrvalo, pouze jsme měli jinou interpretaci krokodýla a skokana, krokodýl byl pro nás plaz.
Nechceme riskovat potkání kamenolomu ve srázu na cestou a vracíme se po černé. Ústřední topení, které potkáváme cestou, nám připomíná, že nevedeme tak jasně a musíme si dát bacha. Na Babu se opět belhám do kopce, ještě že jsem si vzal ten deštník. Do luštění hodinek moc nevidím, pánové v tom očividně mají systém, jenom občas trochu remcám, když se mi něco nezdá. Zdá se mi těžko uvěřitelné, že všechny informace měly význam, existovalo jednoznačné řešení a zároveň existovala všechna 4 místa, za to klobouk dolů, při luštění jsem chtěl říct, že velké ručičky nemůžou mít přece význam, když jsou jednoznačně určeny polohou místa. Fakt zírám. Bohužel je asi možné, že tento fakt někoho odradil od úplné interpretace.
Poslední přesun (drsnější) pod Babí lom jsem nakonec úspěšně přežil. Hledání zákysu v mlze byl ale možná větší oříšek. Bez světla černá tma, s ním bílá (temnější). Místo jsme si odměřili asi o 100 m severněji a jen co jsme ho našli, už tu bylo i Topení. Protože se to tam jmenovalo zákys, Rosťa roztáhl plachtu, což se ukázalo jako strategický krok. I když jsme trochu pospávali, vpodstatě jsme stále luštili a hlavně jsme byli v suchu. Nakonec jsme odhalili i khaki-žlutý systém (záludnější). Caesara jsme vyscrabblili a napodruhé i správně přičetli. Při odchodu už na místě sedělo nejen Ústřední topení, ale i Abpopa (které jsme ve TMĚ nepoznali) a Pralinky.
Na další stanoviště je to naštěstí z kopce. Na kótu vybíhá Ondra, kterému odnášíme batoh směrem očekávaného postupu. Nejdřív jsem špatně spočetl rozměr tabulky (27), ale naštěstí mě to za chvíli donutily okolnosti udělat znovu. Nejdřív manipulujeme se sčítací tabulkou, ale potom používáme souřadnice v návodném textu i s grafickou interpretací.
A opět dojíždíme na práci s buzolou a mapou. Nezaměřujeme přesně a tak hledáme okolo hráze a loga (ještě je tma) si nějak nevšímáme. V dálce už svítí Síbova petrolejka a začíná jít do tuhého. Ačkoliv se snažíme co nejrychleji zmizet za obzor, stejně mají lepší čas hledání a do výpustě vlézají sotva co šnEk přečte tajenku.
Vyrážím směr další stanoviště, abych tolik nezdržoval přesun, rychlejší sekce mě po cestě dobíhá, předbíhá, ale vzhledem k tomu, že cíl je od sochy nedaleko, dosupím tam včas, když od Toma dostáváme zadání závěrečného úkolu. Protože ve své třetině vidím jasnou morseovku, nutím ji ostatním tak vehementně, že nás Pralinky málem předbíhají. Nakonec ale římská čísla poznáváme, jakožto i jejich řazení. MY PROSLI TMOU! A bylo to za námi.
Mám raději spíš šifrovačky, kde se víc luští než chodí (Sendvič, Bedna), ale letošní Tmou mi ukázala, že se nemusím snažit posunout svoje hranice jenom v jednom oboru. Po cestě do jednoho z mnoha kopců jsem si říkal, že jestli ji dojdu, už nikdy víc. Teď bych chtěl další. Vůbec nevadilo, že byly šifry spíš lehčí, nejsou přece žádné závazky na to, kolik času se musí chodit a kolik luštit (a týmy, které si stěžují, holt musí přijmout fakt, že už jsou zkušenější a víc toho zvládnou ;)). Před hrou jsem čekal, že bude hlavně drsnější. To beze zbytku byla. Připravili jste toho na nás opravdu hodně a až na výjimky o vysoké kvalitě. Škoda malé kapacity cíle. Potěšil mě orienťák, bludiště, hlodání i závěrečná šifra/úkol. Sáhl jsem si na dno. A prošel Tmou.
Myslím, že kdybychom nevyhráli, budu spílat jenom sobě a ne organizátorům. Zážitek by byl stejně silný. Díky za hru. Aleš