TMOU 18

Reportáž najdete i na Google Docs. Odkaz na prohlížení, odkaz na komentáře.


Takhle už jsme dlouho na TMOU nešli. Totiž, Ondra, Terka, Rosťa, Set a já. Trochu retro. Letos asi bude všeho 18. Hodin startu, hodin hry, šifer. Z toho mám trochu obavu. Hlavně aby to nebyl sprint. Druhá obava je ze zimy. Mrznout nechceš. Před deseti lety mrzlo, dneska by mohlo taky. Ale aspoň nebude pršet. Bolí mě záda a vůbec se mi nechce ven. Ale těším se.

Před hrou kafe. V parku na Božetěchově tma jak v pytli. Jen tisíc čelovek. Říkáme si, že až se bude pobíhat okolo a budem se hledat, budeme svítit červeně. Trochu vzpomínáme na první ročníky, kde jsme byli (Set asi 5, Ondra a Rosťa 6, Terka a já 7). Fotíme se s vlajkou (díky, Růžmene) a pózujeme organizátorům. Prej: „Vítězové se fotili támhle nahoře,“ říká Zbych a ukazuje na Übertým. Statek si myslí, že jsme nejsilnější nekombinovaný tým. Tak určitě… Pár rozhovorů s kamarády a už zní hymna – nečekaně jasně a čistě. Zpíváme.

Trháme časopis. Koukám, že jsem (spolu)autor celých dvou stránek (to potěší). Nápad přiřadit věci ke věkům je tu hned – ale nebude to tak zadarmo, vymyslet něco, aby to tam pasovalo, dává zabrat. Set dává první tajenku BÝTSENATOR a ta ukazuje, kde je zakopaný pes. HESLO SEXSHOP vidíme, ale nechápeme (takže ani nikam nepíšeme). Pak dáváme asi ještě dvě a zbylá písmena už není problém doplnit. Jdeme celkem vpředu. Na přechodu u Slovaňáku potkáváme Přizdi (šli ve třech, borci), ptají se, kde jsme. Na procházce, neasi.

Večerníčky. To je jasný. Cesta ze znělky taky. Ale proč jsou tak podivně popošoupaní? Aby se dala číst tajenka. Vyrážíme k náspu. Set se moc necítí (má rýmečku) a čeká na tramvaj, my jdeme po vlastních. Docházíme dřív, ale ke špatnému konci náspu. Rosťa vybíhá pro šifru, aby pěší skupině zachránil čest. Tohle je rychlovka, ani si nesedáme a pokračujeme k TESCU. Rosťa běží napřed a stíhá zelenou, my se loudáme a zabíráme první lavičku. Čekáme na Rosťu, až se vrátí. „Jestli ve hře něco rozhodne, tak to určitě bude, jak teď Rosťa stihl tu zelenou,“ hodnotí to Ondra.

První těžší šifra hry. Klíčové pozorování, že se dají barevné posloupnosti otáčet „tak aby to vyšlo“, musíme chvíli vysedět. Vyrážíme k arboretu a užíváme si výhledu na Brno. Až teď při psaní reportáže si uvědomuju, že umístění šifry byla i trochu botanická nápověda. Ale nepotřebovali jsme ji, nicméně tramvaj s čelem hry nám ujíždí. Nevadí, ta další má výbornou návaznost na autobus skoro až k místu s dalším stanovištěm. A taky třeba s Übertýmem a ostatními. Zaklekáme k popelnicím a hledáme českou skalici. Ta tam sice zrovna není, ale ostatní věci (aha, hůlky jsou čínské) taky. Odcházíme.

Antonínův pramen už z nějakých her známe. Prší taky. Hned první nápad je, že ho ty myši hrají, na balíček se odkládají karty a co se odloží, to se čte. Tak to by mělo jít bleskem, ne? What about no. Sice nějak dokážeme ubít SOBE…? Ale na rozhlednu jen z tohohle jít nechceme. Přesouváme se do pirátské hospody na Lesné. Dáváme si polívku, čaj… a stále nic. Blíží se zavíračka a nastupuje naše v posledních letech klasické rozhodnutí – jedem na nádraží do nonstopu. V rozjezdu klasická atmosféra – „Víš, to je taková brněnská specialita, jmenuje se to TMOU,“ vysvětluje pán slečně, které je to jedno asi tak, jak má nos nahoru. Bohužel nám ale náš oblíbený podnik zavřeli a musíme vzít za vděk McDonaldem na Masarykově, ten zavírá až ve dvě. Spolu s námi tuto taktiku volí i Opravte to a ještě někdo, jen na šifrách 6 a 5. Seta chytají černé myšlenky (Set: Jen jsem se odvážil zeptat, jestli si dáme nějaký limit, kdy to případně zabalíme:)), já na něho bručím, ať trpí potichu (nicméně taky mám náladu pod psa, ale končit se mi tu nechce). Ale každopádně, když se nám podaří najít nějaké smysluplné cesty k sýru, zjišťujeme, které to karty jsou zrovna odehrány (analýzou posledního výskytu). Nevíme, sice jaké pořadí mají, ale už z toho vychází aspoň SOBESIC…, takže se balíme a nasedáme na rozjezd do Útěchova. Po cestě tu tajenku s rozhlednou ze šifry vylámeme. 5 a skoro půl hodiny.

Nojo. Aktivita s rozhlednou. Jsme trochu zpruzení vývojem na sedmičce a hlavně chceme pryč. Přemýšlíme, jestli organizátoři přemluvili stavitele věže, aby tam navařili 26 šprušlí, ale po hře se dozvídáme, že si toho autisticky všimla Emu. Přesun na Panskou líchu jdeme v chumlu s ostatními týmy. Už jsem roky nepřežil víc než dvouhodinový zásek (teda, jestli se tomu tak dá říkat). To je docela fajn, že se nám to povedlo – ale to říkám teď, při hře jsem si myslel, že je čas hodit pomůcky do ringu a podobný věci. A zrovna přichází lodě. A taky kosa. Dostáváme se do stavu, že už pomalu čteme tajenku, ale je nám tak zima, že se musíme přesunout. Rozdělujeme si role. Terka s Rosťou to vyluští, já a Ondra držíme plachtu, aby nám nefoukalo do budky. Set pospává. Tomu se říká efektivní práce (a teď si sám nejsem jistej, jestli to myslím ironicky, nebo jak).

Přesun přes pole na desítku – stále plno lidí okolo. Ale dáváme to celkem rychle, na to, jak se klepeme. S Rosťou to nějak vymyslíme, ale jemu zrovna nechybí prostorová představivost. Další přesun je ukrutánsky dlouhej, aspoň se mi to zdá. A to jsme se neztratili. V údolíčku na Panské louce ještě větší zima než všude jinde. Po úbočí se valí chladný vzduch a odcházíme někam za roh, kde… jenom fouká. Eh. No. Nápad se spermiema a studánkama máme ještě před přesunem proti chladu. A možná i ten se slučováním genetických informací. Ale pak zjišťujeme, že surfujeme na úplně jiné asociační vlně než orgové a sekáme se hned u P a asfaltu. Tohle rozlouskneme až když je slunce poměrně vysoko. Kdybychom byli víc otrlí, už před aspoň hodinou jdeme – tehdy jsme měli „královnu“ a „otravu“, a ke Sněhurce chyběl jen chlup. Mezitím odchází pár týmů, ale nikdo se netváří, že by šel najisto. Cestou k Trpaslíkově prameni máme taky ještě trochu obavy. Potkáváme předvoj Černého racka, který jde naším směrem, taky tomu nevěří, ale asi nakonec jdou jinam, protože se najednou zastavují a už je nevidíme.

Přicházíme do dalšího chladného údolí. Na cestě sedí Ešte sa dohodneme a Albert Stallone a mrznou. „Teď jste přišli?“ ptá se Ivo, „tak to jste taky v prdeli.“ To já teda nechci a tak vycházíme trochu výš a tam je krásně teplo, jak tam přímo svítí už skoro polední slunce. Je něco před jedenáctou a na hudební šifře předbíháme Ivoše. Yay :). ESD to dali někdy těsně před námi a tak je už na 13 vidíme sedět (jinak by to bylo dvojitý yay). A stále tam okolo nás jsou skoro davy. Aleš vidí grafickou mřížku, jak to číst, Set římský čísla, někdo další správně interpretuje mezitajenku. Šifra je z kategorie „kde všude se dá najít 26, aby to dávalo smysl“ a zrovna fakt dobrá. Těší mě, že to dáváme ještě před koncem.

A už jen na bus a do cíle. Menší zmatky při přestupu (na někoho jsem šlápl, omlouvám se), ale do cíle to stíháme akorát na vyhlášení. Nikdo nedošel.

Bylo to těžký. Ale fakt dobrý. Jen kdyby to nebylo tak dlouhý a tak krátký… Šifry s pořádným nápadem a nezvykle těžký na doluštění, zvlášť v zimě. Mně se líbily barvy (4), lodě (9), spermie (11) a ikska (13). Vlastně i ty myši (ale jen tak napůl).

Teď už rozhodně nemám chuť hodit pomůcky do ringu.

Aleš