Na letošní Matrix jsme se docela těšili, protože ten loňský se povedl nejen organizátorům, i my jsme došli poměrně daleko. Doufali jsme, že to nejméně zopakujeme.
Protože jsme zvládli jen nelineární části (a taky proto, že nikomu jinému se psát nechce), bude popsáno pouze to, co jsem zažil já.
Na sraz na brněnském hlavním nádraží, odkud jsme jeli i s několika dalšími týmy (pamatuji si Krtky, Prahory, Albert Stallone a Název týmu), jsem dorazil tak tak včas, týden před tím jsem se totiž fyzikálně soustředil, což také mělo za následek poměrně velký spánkový deficit.
Nakonec jsme se do Prahy dostali, a to i přes menší zpoždění vlaku. Ondra pak utíkal, co mohl na Hradčany, aby vyzvednul „dárek“, my jsme se docela v klidu přesunuli do kina Oko. Tam na nás čekal zatím poloprázdný promítací sál, který se ale brzy zaplnil a my jsme měli štěstí, že jsme seděli celkem na kraji.
Kino
V kině jsem hned po spuštění promítání vytasil foťák a začal nahrávat, mezitím Rosťa, Terka a Set zapisovali písmena. Po chvíli někoho z nich napadlo, že záleží i na jednotlivých pozicích a řešení bylo rychle. Odcházíme do Stromovky.
Stromovka
Letohrádek jsme našli hned, ale překvapilo nás, že okolo nebyly žádné duby. A taky žádná šifra. Mezitím se Ondra vrátil z Hradu a přinesl obálky a my jsme začali vymýšlet úchylné kombinace – to, že agenti byli různých národností, jsme považovali za vodítko k cizokrajným ambasádám. Já jsem šel obhlídnout už konečně pravý Dubový vršek a koho nepotkám cestou – agenta. Volám zpátky, ať na velvyslanectví nechodí.
Začali jsme obíhat agenty, ze začátku jsem sice neměl odladěný systém kontroly, kam a pro co kdo má jít, ale to se po prvních pár vizitkách spravilo a docela brzo jsme měli řešení. Rozdali jsme šerpy a výchozí stanoviště. Na mě připadl Karlův most, na nějž jsem šel s Rosťou, protože most značí vodu a jak bylo v informacích před hrou, mohli jsme se namočit.
Cestou na Karlův most potkáváme na výstavišti kolotoče. Chvíli jsem měl chuť se radši projet, ale brzo jsem to zavrhl.
Karlův most
Dorážíme docela rychle a zjišťujeme, že v noci nebude radno jezdit tramvají, kvůli jakési výluce. U mostu potkáváme dva agenty, naštěstí si vyhlídli jinou oběť a nám stačí odběhnout do první uličky. Za chvíli je papírek s šifrou náš.
Maďarština
Sedáme do blízkého parčíku a zkoušíme luštit. Rosťa něco málo maďarsky umí, zbytek nám radí přítel na telefonu. Blíží se osmá hodina a to máme sraz u Rudolfina.
Odcházíme, cestou luštíme a potkáváme Krtky. Usazujeme se u větrací šachty (?) podzemního parkoviště před Rudolfinem, Rosťa mezitím doluštil, Ondra s Terkou asi taky, i Set někam mizí, na mně zůstalo hlídání batohů a zvířátková šifra. Rosťa se vrací, haluzíme hada (Malostranské náměstí je vidět hned) a zase mizí.
Jak dělá kočička?
Konečně někdo dorazil na střídání stráží a já si můžu jet pro nápovědu. Bohužel mi jen potvrdila domněnku, kterou už jsem asi před hodinou zavrhl, z důvodu, že zvířecí zvuky jsou přece moc závislé na původu luštitele a to to určitě nebude. Smůla, bylo. Naštěstí jakž takž stíhám metro a jedu na další stanoviště.
Čertovka, mlýn
Protože nejsem z Prahy, hledání správného mlýna mi trochu trvalo. Samozřejmě jsem si myslel, že to budou Sovovy mlýny, ale ty byly ještě z půlky zaskládány protipovodňovou bariérou a správné místo bylo opodál.
Šifra byla jednoduchá, nevěděl jsem jen Pink Floyd, ale jen do té doby, co jsem z výsledku nedoplnil D. Další počítač byl v kapse, a protože byl poblíž metra, vyslal jsem tam Seta, který právě seděl na Můstku.
Potom jsem se i já vydal na Můstek, kde jsem zjsitil, že jeden počítač už máme a pro další dva se právě šlo. S Rosťou luštíme přehýbaný text. Bohužel jsem netušil, že byl původně přehnutý. A díky „Nepropadejte panice“ jsem se snažil ze 49 znaků vybrat 42 aby 7 zbylo. Mezitím došly počítače i nápověda k nim. Texty jsme si vypsali na papírky a posouvali, dokud něco nevyšlo. Opravdu to bylo rychlejší, než se rozjet na všechny strany a synchronizovat časy.
Odcházíme na Petřín.
Socha Nerudy Petřín
Docházíme, potkáváme proudově odbíhajícího Krtka, zvedáme telefon, chvíli se nic neděja, pomačkáme tlačítka a hlas na druhé straně drátu nás posílá k nedaleké telefonní budce. Odtamtud jsme po chvíli čekání odpraveni do blízkého divadla. Přihlížející organizátorka nám sděluje, že jsme zatím přibližně čtvrtí.
Od divadla bereme papíry a voláme operátorovi, aby nám našel cestu. A vzhledem k tomu, že nám rozjezd právě ujel, máme dost času. Odcházíme k Národnímu divadlu, nejbližší zastávce správného autobusu, potkáváme tým Bednajt, chvíli se bavíme a potom si rozdělujeme šifry. Já jsem dostal lávku přes potok. To už ale jede autobus.
Na sídlišti Novodvorská se dělíme, já jedu 513 až na konečnou. Sraz co nejdřív u kostela.
3D obrázek
Cesta je docela pěkná, zatím ani není zima. Potkávám Krtky a Lamy na varanech. Beru hustě popsaný arch a mizím ke kostelu. Cestou mě trkne do očí podivné opakování, zaujímám zajímavé místo mezi plotem a lampou na asi metr dvacet vysoké zídce. Kolem projíždí policejní hlídka. Nic nenacházím a jdu ke kostelu. Cestou volá Ondra, že šifra opět není. Zní poměrně naštvaně.
Krize
Na místo docházím součsaně se Setem a partičkou opilých mladíků, kteří se nám vehementně snaží pomáhat (s luštěním křížovky), nakonec ale jdou.
Sedíme na autobusové zastávce Lhotka. Sedíme, přichází Ondra s Terkou. Stále sedíme. Rosťa ochází pro nápovědy. Sedíme a je nám zima. Jirka je X. Sedíme a přidáváme vrstvu oblečení. Volá Rosťa, že nápověda opět není. O Rosťovi dalších pár hodin neslyšíme. Sedíme a stejně je nám zima. Set odmítá jít do benzinky. Nemám sílu na odpor. Ale není mi zas taková zima. X je 24. Dáváme fotku. Někdo odchází. Někdo přináší laser. Sedíme a mrzneme. Pomalu se rozednívá. Ztracených šest (možná víc?) hodin. Na Lhotku jsme přijeli v jednu (možná dřív?).
Sobota
Nakonec se ke mě dostaly nápovědy a luštím Křížovku. Odcházím a nikdo mi nechce asistovat, přestože tuším, že teď už to bude potřeba. Nakonec si k rybníku volám Ondru, ten obětavě odpluje a zjistí další stanoviště. Hned na něj s Terkou jdou.
Cestou zpět náhodou nacházím klády, tak opisuji. Jenomže dělám zásadní chybu v jednom písmeně, tak dále nepokračujeme a necháváme být.
Vracím se na zastávku a tam už čeká rozsypaná rýže. Z nápovědy v zadání je jeaná matice 5×5 a řešení mě napadá docela rychle. Počítám souřadnice a vysílám Ondru pro další válec. To už bude druhý. Je asi poledne. Nějak se objevila nápověda ke slabikáři. S ní to je raz dva, bohužel to zase byla poslední nevyzkoušená možnost. Rychle do Alšových sadů. Škoda, že mám tabulky na zastávce, čas už běží rychle. Text o kládách mě nijak nepotěšil, zvlášť, když ulice Bátišská neexistuje. Holt haluzit se nemá a tak na klády musíme znova. Ověřujeme akorát Z a prvních pár písmen a spěcháme na Zátišskou. Ondra volá, že válec nemůže najít. Na Zátišské to však jde lehce a já mu jdu ještě pomoct hledat, bohužel úplně jinam, než je. Zbytek týmu na zastávce dekóduje z šifrovacích válců a stíhají poslední autobus ke klíčníkovi. Došli jsme aspoň tam.
Šifry z letošního Matrixu se mi opravdu líbily, ještě pořád jsou i originální nápady. Akorát 3D obrázek jsme neviděli, i když jsme tušili, že to tak bude. A ani potom ve vlaku. Chtěl bych pochválit hlavně za morseovkovou křížovku. Horší to bylo s hlídáním stanovišť a nápověd. V první části jsme ztratili čekáním na jakousi šifru a v druhé také. Kdo ví, třeba bychom pak tolik nemrzli a posunuli se dál. Stejně tak s nápovědou v jedné budce. Nebyla a zamrzly mi závity a bez ní ani krok.
Horší než jindy byla také spolupráce v týmu, pokud se o tom vůbec dá mluvit. Už na začátku to trochu skřípalo a pokud se za spolupráci dá považovat rozdělení míst, kdo kam půjde, bylo jen to. V noci jsme se nebyli schopní dohodnout na teplém místě, já jsem předtím týden nespal (ale stejně jsem neusnul ;)). Zkrátka jsme to podělali, co jsme mohli, je to náš skoro nejhorší výsledek (po Sendviči z minulého roku).