Na prvním (půl)ročníku Krtčí nory jsme hráli v sestavě Aleš, Vašek?, Ondra a Rosťa.
První šifru jsme vyluštili celkem rychle, na přednosti v počítání nezapomněli a společnými znalostmi pohádek jsme vyplniki jednoduché počítadlo, které nás odkázalo k Janáčkovu divadlu. Tam jsme si krtka rozdávače nejdřív nemohli všimnout, ale po chvíli jsme od něj dostali první zákysový kousek – ulice. Po dlouhé době nás napadlo rozdělit si je do trojic a nakonec nám vyšlo správně Komenského náměstí. Druhý zákys přišel vzápětí, šachová šifra. To jsme „rozluštili“ delfskou metodou, ale protože do uzavření dalšího stanoviště zbývalo asi 5 minut, brali jsme radši nápovědu. Ta nás poslala na Úvoz, kde jsme obdrželi lehkou přesmyčku a odešli s ní k jedné mateřské školce. Další šifra byla varianta magického čtverce, ale s písmeny. To nám také nedělalo problémy. Další stanoviště bylo na Slovanském náměstí. Dostali jsme papírek, roztáhli věci a hned je zase mohli zabalit, protože vcelku jednoduchá šifra nás poslala k nedalekému Semilassu. Cestou tam jsme zahlídli Godarovi děti (i je schválně :)) jak se potí nad další zpráva. Ta byla opravdu zákeřná. Morseovku jsme v ní sice viděli, ale tečky a čárky zakuklené ve společných stanicích linek Brněnské MHD se nám ani s Rosťovou hlavou – jízdním řádem nedařilo rozluštit. Nakonec se Rosťa vydal haluzit po „okolních“ zastávkách a časem zastávku Kleštínek našel. Nakonec se nám podařilo i tu morseovku na to napasovat. Na Kleštínku nás básnička poslala na hřbitov. Ale to bysme nebyli my, kdyby jsme neměli něco extra, a tak jsme hbitě vyrazili na naprosto opačnou stranu k jakémusi pomníku. Na hřbitov jsme pak dost spěchali, protože se mělo zavírat. Na dalším stanovišti jsme museli splnit pár úkolů (asi tři, ale kdo si to má po půl roce pamatovat :)), které nám pomohly získat číslo a ulici domu, kde bylo další stanoviště. Nejdřív jsme museli asi čtvrt hodiny čekat, než se dostaví šifra. Mezitím nás dohnalo asi pět týmů, takže u bedny s Braillovým písmem jsme se museli střídat. Naštěstí jsme odpověď poznali už po prvním pokusu a vyrazili jsme na nedaleký kopec. Hra už pomalu měla končit a k zvláštním pruhům nás nic nenapadalo, vzali jsme si zbývající nápovědu a zhájili přesun k pomníku Adolfa Midlocha, kde nám bylo řečeno, že jsme teprve třetí (sice ze sedmnácti, ale snaha se cení).