Exit(us) z Janapina pohledu
Rok se s rokem sešel a Chlýftým vyzbrojen záhrobními a skoro záhrobními kostýmy se postavil na start Exit(us)u. Terka Anděl, šnEk duch, Onďa zombie, Rosťa co umřel při hraní WoWka, Aleš krotitel duchů a mé emařské Já (BoHuZhEl bYcH NeZwLaAaDlA NaPsAt tO YaKo pRaWeEe eMo, On bY To nIkDo aSi nEpRzEcZeTl wOe, TaK Se mUsIiItE SmIiIsHiT S PoMeRnE NoRmAaAlNiIi cZeShTiNoU ^_^ NiKdO Me NeMaAa LaAaAaAaD!!!!!! :(((((((((((().
Star se konal na hvězdárně, kde jsem jako pracovník hodlala využít domovského prostředí a okamžitého přístupu k počítači. Aleš zůstal na centrále v muzeu, a zbytek byl rozdělen. Rosťa v přednáškové místnosti, Onďa venku jako běhací člen a zbytek ve velkém planetáriu. Všichni jsme napjatě čekali na začátek. V planetáriu nám byl promítnut krátký úvodní šot a pak zpráva, že se máme pomocí člena venku osvobodit. Ještě že Terka měla sebou mobil. První místo na vyzvedávání papírku s heslem pro osvobození jsme nepoznali, ale druhé okamžitě, lampa u Drakenu. Onďovi se hned povedlo doběhnout na kýženou lokalitu a vysvobodit nás. S vysvobozováním Rosti byl trochu problém, ale mezitím jsme u mě v kanclíku už řešili kdo kam půjde. Terka se vydala ke kapucínům, já k MZK a kluci byli ponecháni osudu, ať si vyberou kam se jim chce.
Takže dál první část z mého pohledu…
Dorazila jsem na sraz s ostatními emíky, kde jsme vyfasovali zadání, které jsme měli doplnit podle nám dobře známých emo pravidel. Ale ať jsem dělala co jsem dělala, vycházely mi minimálně dvě možnosti a vzhledem k tomu, že heslo nebylo smysluplné slovo, zkusili jsme do systému zadat dvě a pak jsme to vzdali. Bohužel čas emosrazu byl docela pozdní, takže to byl jediný úkol z první série, který jsem stihla, pak jsem se vracela na základnu do muzea. Během pár minut se objevilo zadání druhé části. Hned jsem zkoušela Mrtvou linku, ale zjevně jsem byla málo mrtvá. Připadlo mi to trochu jako ztráta času, tak jsem koukla co za úkoly zbyly a vydala se do Lužánek na Svíčkovou. Projít trasu s větráky se svíčkou by nebylo až tak těžké, ale proti šli soupeři, kteří se snažili ukořistit papírek co jsem přenášela na druhou stranu odkud oni startovali. Tedy papírek se ukořisoval sfouknutím svíčky a každý musel ukořistit alespoň dva a jeden svůj pronést. Ale nakonec mi to trvalo překvapivě krátce. Všechny ostatní úkoly byly zadané, tak zpět do muzea, kde se Onďa pokoužel o Deadline. Pořád nic. Chybělo už jen pár bodů, tak jsme se natěšeně očekávali třetí sérii. Rychlí běžci dostali za úkol oběhnout blízké úkoly a zajistit zbývající doby, s Alešem jsme řešili variaci na Einsteinův test, nicméně ještě než jsme jej vyřešili, bylo hotovo. Onďa byl někde v útrobách města, ale zbytek jsme byli pohromadě, tak jsme vykomunikovli sraz na Bílé hoře, kam nás konec první části nasměroval.
Druhá část, aneb jak obstojíme dál?
Do první části jsme vpadli jako druzí, vypadalo to, že času na splnění šesti úkolů máme dost. Ale chyba lávky. První úkol byl míchání vody s cukrem na dálku. Stáli jsme vně kruhu a pomocí provázků jsme prve naleli vodu do hrněčku (ta lehká část) a pak kluci vymysleli jakýci uzel, kterým do hrnečky chtěli dopravit kostku cukru tak, aby nezůstala na provázku navázaná. Popravdě jsem už už čekala, že cukr spadne mimo hrneček a budeme v háji. Ale nějakým záhadným řízením osudu se povedlo, zamíchání lžičkou na dálku pak bylo jen třešinkou na dortu. První úkol hotov.
Druhý úkol se sestával ze zabití plyšového králíčka nějakým fikaným způsobem, tedy pomocí námi sestaveného ‚stroje.‘ Poměrně dekadentně jsme si zvolili kyvadlo a během chvíle jsme jen z věcí co byly k dispozici sestavili a králíčka také poměrně nehumáně sejmuli. Jakkoliv jsem našemu kyvadlu moc nedůvěřovala, fungovalo skvěle. Snad jen v případě přítomnosti více týmů mohl být tento úkol značně ztížený. Měli jsme kupříkladu to štěstí, že jsme využili strom, ostatní asi na výběr moc neměli. Až sem to šlo skvěle. Kluci dokonce vyřešili jeden z nestanovištních úkolů.
Pak přišla krize. Zvolili jsme úkol (obdobu lodní bitvy), který zabral neúměrně moc času a navíc byl proti dalšímu týmu. Obecně vzato, tyto úkoly bychom neměli brát. Zkrátka a dobře jsme prohráli a s naší prohrou se zkazilo i počasí, takže po zbytek hry nás provázel déšť a bouřka.
Další z úkolů, jakousi burzovní pantomimní strategii v malém jsme zazdili na nepochopení pravidel. Dalších deset minut navrch, nicméně poté jsme úkol splnili poměrně efektivně.
Následně jsme se pokusili reprodukovat týmově báseň a tam nastala největší míra frustrace. První pokud ztroskotal na špatném slově. Deset minut. Druhý na špatném pořadí. Tak jsme se na to vykašlali, že mezitím zkusíme něco jiného. Moc úkolů už nezbývalo, tak jsme se vrhli na hrabání našich maskotů z písku. S přibývajícím šerem a mokřejším pískem to šlo hůř a hůř, takže zase nic. Tak dál. Šarády. Se šnEkem a Alešem jsme si celkem věřili, souboj byl vyrovnaný, ale nakonec se potvrdilo pravidlo o tom, že nemáme brát úkoly které se sestávají ze souboje s jiným týmem je pro nás špatně. Vynervila jsem na posledním slově, měla jsem předvést kladivo a nenapadlo mě, že to jde přes srp a kladivo. Další neúspěch. Čas pokročil, tak jsme v zoufalství zkusili naposledy báseň. Povedlo se. Splněn pátý úkol. Promoklí na kost a trochu zklamaní z naší neschopnosti dostat se do třetí části (tedy já trochu ano, ale jen trošičku, jinak byly úkoly parádní) jsme se pomalu odebrali do cíle v dělňáku, sdílet dojmy s ostatními týmy a dozvědět se řešení, která jsme netušili.
Na závěr
Osobně se mi líbily úkoly z první části, nápadité, zábavné, i začátek byl parádní. Část druhá… no věčná škoda, že nebyla na body, člověk pak měl pocit, že jeho úspěchy z první části přišly vniveč. Taky trochu škoda počasí, ale s tím se nedá nic dělat. Umístění druhé části hry na Bílou horu by za lepšího počasí byla parádní volba, takhle se nebylo kam schovat. A samozřejmě škoda, že závěr nebyl pro všechny, v tom jsou hromadné závěry jistě lepší. Ale sesumováno, já si to užila, snad i zbytek Chlýftýmu.